Bděte: znovu přijde!
sv. Efrém Syrský
Adventní téma o druhém příchodu Ježíše Krista z komentáře světce a Učitele Církve Efréma Syrského (cca 306-373) k "Diatessaronu".
Bděte: znovu přijde! - sv. Efrém Syrský, | Theofil - Bůh, křesťanství, duchovní život
Aby Kristus zabránil učedníkům v dotazování se na chvíli jeho příchodu, pravil: „O tom dni a o té hodině neví nikdo, ani nebeští andělé, ani Syn. To není vaše věc, abyste věděli čas a hodinu."[1] Skryl to pro to, abychom byli bdělí a aby se každý z nás domníval, že se to stane v době, kdy žije. Kdyby byl totiž prozradil, kdy přijde, byl by se jeho příchod omrzel a národy a věky, ve kterých se zjeví, by po něm už netoužily. Řekl, že přijde, ale neřekl, kdy hodlá přijít, a tak ho všechna pokolení a všechny věky horoucně očekávají.
Neboť ačkoliv Pán udal znamení svého příchodu, přece se onen termín nedá jasně vyrozumět, protože tato znamení přišla v mnoha obměnách. Přešla i dosud trvají. Jeho poslední příchod se totiž podobá prvnímu.
Jako totiž na něho čekali spravedliví a proroci v domnění, že se zjeví za jejich dnů, tak také dnes ho každý věřící touží uvítat ve své době, protože den svého příchodu nezjevil. A to hlavně z toho důvodu, aby si někdo nemyslel, že ten, jehož moci a panství podléhají čísla a časy, je podroben osudu a hodině. Když popsal znamení svého příchodu, jak by mu mohlo být skryto, co sám ustanovil? Proto uznal za dobré svá znamení popsat tak, aby se od toho dne v budoucnu všechna pokolení a všechny věky domnívaly, že jeho příchod nastane v jejich době.
Bděte, protože když tělo spí, má nad námi vládu přirozenost a přirozenost působí ne podle naší vůle, nýbrž pudově. A když má duši v moci těžký spánek, například malomyslnost nebo smutek, vládne v ní nepřítel a dělá jejím prostřednictvím něco, co ona nechce. Přirozenosti vládne násilí, duši pak nepřítel.
Proto bdělost, kterou Pán přikázal, uložil oběma stránkám člověka: tělu, aby ho střežila před ospalostí, duši, aby ji střežila před otupělostí a bázlivostí, jak říká Písmo: „Spravedliví, buďte bdělí" a: „Povstal jsem a stále jsem s tebou" a znovu: „Neochabujte. Protože tedy máme na starosti správcování, neochabujme."
(18,15-17, in Sources Chrétiennes, 121,825-828. Převzato z Denní modlitby církve, mírně upraveno redakcí RTh.)

Toho, jehož neobsáhne celý svět, drží v náručí sama Maria
sv. Efrém Syrský
Toho, jehož neobsáhne celý svět, drží v náručí sama Maria - sv. Efrém Syrský, | Theofil - Bůh, křesťanství, duchovní život
Krásné a hluboké sdělení o Panně Marii, Matce Boží, od sv. Efréma Syrského (4. stol.), jenž dostal přízvisko "harfa Ducha Svatého". Koneckonců tak lze nazvat i tu, o níž ve svém úryvku sv. Efrém pojednává, neboť struny jejího lidství rozechvěl Duch Svatý, aby zněla Slovem, které se v ní stalo tělem.
Když Maria nosila pod srdcem samo Božství, stala se pro nás vskutku nebem. Kristus se nejen vzdal Otcovy slávy, on mimoto uzavřel svoje Božství do těsných mezí mateřského lůna, aby člověka pozdvihl k vyšší důstojnosti. Jen Marii jedinou vyvolil ze všech panen, aby byla nástrojem naší spásy.
Právě ona se stala cílem předpovědi všech spravedlivých proroků. Právě z ní vyšla ta nejzářivější hvězda, která vyvedla lid, jenž chodil v temnotách, až spatřil veliké světlo.
Velmi příhodně lze Marii nazvat různými jmény. Především je Maria chrámem Božího Syna. Ten z ní vyšel zcela jinak, než předtím vstoupil: neboť zatímco vstoupil do jejího lůna bez těla, ven vystoupil vtělený.
Maria je dále oním tajemným novým nebem, na němž se jako na svém trůnu usadil Král králů: z něho sestoupil na zem a všem ukázal svou pozemskou tvář a podobu.
Maria je révou vydávající hojnost libé vůně; její plod se od přirozenosti stromu lišil natolik, že bylo třeba, aby si od stromu vypůjčil svoji podobu.
Maria je pramenem vytékajícím z domu Hospodinova; žíznivým z něho tryskají proudy živé vody a stačí, aby v nich kdokoli jen smočil rty, a nebude žíznit na věky.
Mýlí se však, milovaní, ten, kdo by se domníval, že lze den obnovy skrze Marii přirovnat ke druhému dni stvoření. Neboť na počátku byla země učiněna, skrze Marii obnovena. Na počátku byla země ve svém konání pro hřích Adamův zlořečena, skrze Marii však v ní byl obnoven mír a bezpečí. Na počátku přešla vinou prarodičů na všechny lidi smrt, nyní však jsme ze smrti přeneseni do života. Na počátku had obsadil ucho Evino a jeho jed se odtud rozšířil po celém těle, nyní Maria skrze svoje ucho přijala toho, jenž se stal zárukou věčného štěstí. Takže co bylo věcí smrti, stalo se zároveň nástrojem života.
Toho, jenž na cherubech sídlí, nesou teď pouze ruce ženy. Toho, jehož neobsáhne celý svět, drží v náručí sama Maria. Toho, jehož se bojí trůnové a panstva, hýčká dívenka. Ten, jehož trůn stojí na věky věků, sedí na kolenou Panny. Ten, jehož podnožím je země, jako chlapec do ní vtiskuje svoje stopy.
[Sermo 3 de diversis, in Opera omnia, III, syr. et lat., Romae 1743, 607. Převzato z Denní modlitby Církve, mírně upraveno redakcí Revue Theofil.]