Svatý Makarius Egyptský při putování pouští nalezl na zemi ležící lidskou lebku a dotkl se jí holí, kterou držel v ruce. Lebka vydala hlas a starec se jí zeptal: „Kdo jsi?“ Lebka odpověděla: „Byl jsem knězem modloslužebníků, ale ty svatý Makariu, když se modlíš za ty, kteří jsou ve věčných mukách, a máš s nimi soucit, dostává se jim určité útěchy.“ Starec se zeptal: „Co je to za útěchu?“ Lebka odpověděla: „Jsme ve velkém ohni a nemůžeme se navzájem vidět. Když se modlíš ty, začneme se trochu vidět a to je naše útěcha.“ Starec pak ronil slzy a řekl: „Běda dni, v který se člověk narodil, je-li taková útěcha v mukách! Existuje nějaké trápení těžší než toto?“ Lebka odpověděla: „Pod námi jsou větší muka.“ Starec se zeptal: „Kdo je v nich?“ Lebka odpověděla: „Nám, kteří jsme neznali Boha, je prokázáno určité milosrdenství. Pod námi, hlouběji než my, jsou ti, kteří znali Boží jméno, ale odmítli Ho a nedodržovali Jeho přikázání. Ti trpí těžšími muky.“