KRÍZA V CIRKVI. ÁNO ČI NIE?
Odpovedá Dr. Peter Kwasniewski
Uverejnené na webu: Duše a hviezdy
Novinář jménem Wouter J. Suenens publikoval 8. června 2026 v listě Catholic Herald článek nazvaný „Tradiční latinská mše FSSPX nepotřebuje“. (The Traditional Latin Mass does not need the SSPX) Tvrdí v něm, že krize, kterou dnes Církev prochází, je jen jednou z mnoha, a ani ne tou nejhorší, v jejích dějinách. Proto dochází k závěru, že Kněžské bratrstvo sv. Pia X. situaci vlastní vinou chybně posuzuje, že kvůli tomu na ni reaguje nepřiměřeně a konečně že všechno ještě zhoršuje tím, že touhu po tradiční mši spojuje se schismatickými tendencemi.
Upřímně by mě zajímalo, jestli se pan Suenens seznámil s problematikou. Tuto otázku si kladu stále, neboť zjišťuji, že většina z těch, kteří se do těchto vod pouštějí, zůstává na mělčině a ve znalosti celé věci se nedostane ani do hloubky, která by jim sahala po pás. Rozhodl jsem se poslat mu dopis.
Nikdy mi neodpověděl, což však neznamená, že by tento list nemohl být ku prospěchu jiným – buď těm, kdo jsou v pokušení smýšlet jako on, nebo těm, kteří se tážou, jak mají takovýmto lidem odpovídat. Dopis jsem poněkud rozšířil:
Vážený pane Suenensi,
i když nepochybně podporuji obavy FSSPX, do jejich kaplí nechodím (navštěvuji oratoř FSSP) a určitě vidím slabiny v jejich postoji. Na některé z nich jste poukázal ve svém článku v The Catholic Herald z 8. června a já jsem na ně upozornil na svém Substacku. (On the SSPX Controversy)
Avšak ať máte pravdu v tom, že dnes FSSPX nepotřebujeme, nebo ne (k tomuto tvrzení se za okamžik vrátím), důrazně s Vámi nesouhlasím v tom, že jsme je nepotřebovali dříve. Kněžské bratrstvo svatého Petra, Institut Dobrého Pastýře, klášter v Le Barroux a mnohá další místa vzešla z Lefebvrova hnutí. Ničivé síle zavádění nového ritu vzdorovali jen slabí a izolovaní kněží. Byl to arcibiskup Lefebvre, kdo dal tomuto hnutí tvář, hlas, organizaci a vedení.
Píšete: „Byly horší krize, než je ta naše: pohoršení západního schizmatu, zkaženost kurie, simonie, politická zaprodanost a mravní dekadence v Římě… Tvrzení, že tato krize je tak bezprecedentní, že se dnes veřejná neposlušnost stává nutností, prozrazuje v tomto směru pozoruhodný nedostatek historické paměti.“
To je jednoduše překvapivé tvrzení. Je evidentní, že moderní (modernistická) krize je mnohem horší než všechny předchozí dohromady. Proč to říkám?
Zkombinujte je všechny, a stejně ještě nedospějete k něčemu, co by se vyrovnalo všudypřítomnému modernismu, úpadku misijní činnosti, globální liturgické devastaci a demografickému kolapsu, které prožíváme posledních šest desetiletí. V této době nebylo jediné pravdy ve věrouce, morálce či liturgii, která by nebyla opakovaně a důkladně zpochybňována či v praxi porušována, což mělo za následek ztrátu čistoty víry milionů lidí.
Proč jinak by svatý Pius X. nazýval modernismus „syntézou všech herezí“? Pro mě jako pro člověka, který se zabývá dějinami Církve, je nepředstavitelné, že někdo současnou krizi nepovažuje za kvantitativně i kvalitativně horší, protože sahá až k samotným kořenům katolické víry: týká se přirozeného zákona, Božího zákona, církevních tradic, „celého díla“. Jde o totální, nikoli partikulární krizi. Zachází dále než ariánství, dále než protestantismus, dále než jakákoli dřívější úchylka.
Kardinál Walter Brandmüller je vynikající církevní historik. Napsal k tomu toto: „Čelíme vážnému ohrožení integrity pokladu víry, svátostné a hierarchické struktury Církve a její apoštolské Tradice. To všechno vedlo ke vzniku situace v dějinách Církve nevídané ani za ariánské krize ve čtvrtém a pátém století.“ (Cardinals Burke and Brandmüller Say Pan-Amazon …)
Výše uvedené komentoval portál Rorate Caeli: „To, že dnes Církev čelí své vůbec nejhorší krizi – horší než byla krize ariánská, horší než reformace – není nový závěr. Mnozí tradicionalisté-laici a pár kleriků tvrdí totéž po desetiletí. Avšak když v podstatě totéž (byť s omezením na současný [tj. Františkův] pontifikát) říká kardinál, je to něco úplně jiného. Kardinál, který není běžným prelátem, ale jedním z nejlepších církevních historiků naší doby, v letech 1998 až 2009 předseda Papežské komise pro historické vědy, jeden z předních odborníků na dějiny ekumenických koncilů, autor definitivních dějin mimořádně spletitého kostnického koncilu, vědec, který psal o některých nejhorších epizodách církevních dějin, muž, jehož červený klobouk byl obecně chápán jako uznání Benedikta XVI. za jeho brilantní historické dílo. Je nám téměř trapné, že musíme nezbytným opozičníkům a samozvaným apologetům vyvracet, že Brandmüller nezná církevní dějiny.“ (The significance of Cardinal Brandmüller's …)
P. Thomas Weinandy, který není žádný tradicionalista (pamatujete se na seriál proti tradiční mši, jehož byl spoluautorem s Johnem Cavadinim a Mary Healyovou, seriál tak tragicky mylný, že na jeho vyvrácení vyšla celá kniha? – Illusions of Reform), přesto dochází k závěru, že František byl horší než špatní papežové minulosti. Možná si vzpomenete, že P. Weinandy, který býval v biskupské konferenci USA šéfem přes věrouku, publikoval dva články (v letech 2019 a 2023), v nichž tvrdil, že František je prakticky ve schizmatu s katolickou Církví a v podstatě hlavou dvou protikladných církví – pravé a falešné. (Pope Francis and Schism - The Catholic Thing; Pope Francis and Schism Re-Visited - The …)
Pokud téma arcibiskupa Lefebvra a FSSPX zkoumáme do hloubky, nevyhnutelně dojdeme do bodu, který lze pokládat za jádro celé věci: k argumentaci „stavem nouze“ (či „stavem nezbytnosti“). Jednoduše řečeno, jestliže v Církvi existuje „stav nouze“, má se za to, že jsou dány všechny fakulty k tomu, co je nezbytné pro uchování života víry a pokračování tradičního svátostného života. Takovéto tvrzení má mnoho aspektů a lze diskutovat o tom, zda některé úkony, například biskupská svěcení, jsou bez příslušného oprávnění vůbec přípustná.
Jedna věc se mi však zdá naprosto jasná: typický nepromyšlený antilefébristický protiargument, že „jen papež nebo biskupové mohou vyhlásit stav nouze“, je nelogický. Nejhorším druhem církevní krize je právě ta, kdy papež a biskupové selhávají ve svých povinnostech (jak se v dějinách Církve stalo již dříve, i když nikdy v takovém rozsahu jako v období od druhého vatikánského koncilu). Tito hierarchové – kteří jsou sami příčinami krize – v takovémto případě tuto skutečnost evidentně neuznají, protože jsou sami buď tak věroučně zkažení, že to nepoznají, nebo příliš zkažení morálně, takže nechtějí změnit status quo kvůli vlastním zájmům, strachu či jiným sobeckým motivům. Tak vzniká začarovaný kruh. Oni krizi vytvořili a mají z ní prospěch.
Jednoduše řečeno: tvrdit, že papež či biskupové musejí vyhlásit stav nouze, který spočívá v jejich vlastní zkaženosti či nedbalosti, je jako žádat Kongres USA, aby byl jediným posuzovatelem toho, jestli Kongres utrácí peníze moudře, nebo velkododavatele potravin, aby byl jediným, kdo ověřuje bezpečnost svých výrobků. Z epistemologického hlediska musí existovat nezávislá norma, podle níž můžeme posuzovat, jestli daná skutečnost odpovídá tomu, čím má být a co má dělat. V případě Církve taková norma existuje. Vlastně je dvojí: víra a rozum.
Pokud jde o víru, je normou Písmo a Tradice, jak byly přijaty a konzistentně vykládány podle vyznání víry, kánonů, anathemat, liturgických obřadů a dalších autoritativních dokumentů Církve, které nacházíme v takových sbírkách, jako je Denzinger. Na straně rozumu jde o zásadu vyloučeného sporu a zákony logiky, jejichž pomocí rozpoznáme neslučitelnost výroků, neprůkaznost, sofistiku i čirý nesmysl. Církevní stav nouze je rozlišitelný – přinejmenším v principu – pomocí schopností víry a rozumu na základě dostupných důkazů.
V tomto smyslu naprosto souhlasím s historikem Dr. Darrickem Taylorem: „Snad k tomu jsou nějaké esoterické důvody, jimž jednoduše nerozumím, nicméně tvrzení, že Církev zjevně není ve stavu nouze se zdá být – inu, natolik vyšinuté až na hranu šílenství, jako by pocházelo od někoho, kdo trpí psychotickým odtržením od reality…“ (Waiting for a State of Emergency)
Jste-li součástí neobyčejné Novus ordo farnosti, skvělého Newmanova centra nebo farnosti spravované solidním řeholním řádem, můžete mít důvody si myslet, že přeháním. Katolická Církev je rozsáhlá a je v ní mnoho příbytků. Máte pravdu, když trváte na existenci těchto oáz víry. Jsou však jako kapka v oceánu duchovního rozkladu, deformací a neduhů.
Nejsou tím, co si dnes většina lidí v Církvi i mimo ni představí, když se před nimi zmíníte o katolické Církvi, protože na většině míst se katolická víra takto nepraktikuje. Je snadné se uzavřít v jedné z těchto oáz (i já sám jsem to udělal) a představovat si, že nic zásadně špatného neexistuje. Zachovat se takto je velice lidské, je to však naprosto odtržené od tvrdé reality současné situace ….
Žádný „stav nouze“ doslova nemůže existovat v případě instituce, která se zkrátka rozhodla, že to možné není – bez ohledu na to, kolik lidí odpadá od víry, jak málo je duchovních povolání, bez ohledu na to, kolik farností se ruší, kolik případů zneužívání vychází najevo, ke kolika skandálům dochází. Je to logika psychotických byrokratů, kteří se prostě nechtějí dát obtěžovat chaosem, před nímž stojí, což církevním představitelům samozřejmě umožňuje vyhýbat se odpovědnosti za to, že s tím něco udělají….
Dokážu pochopit, proč se Bratrstvem sv. Pia X. tolik lidí cítí dotčeno, a nijak neposuzuji žádný výrok jeho představitelů v tom či onom směru. Tito představitelé však přinejmenším otevřeně a čestně rozpoznali katastrofickou povahu situace, v níž se svatá Matka Církev nachází, což je více, než se dá říci o zbytku katolické hierarchie a vedení Církve. Všechna naděje není ztracena, ale uznání obrovského rozsahu toho, co je třeba udělat, i toho, co to bude stát, není patrně něco, o čem by většina katolíků byla připravena uvažovat.
Používat víru a rozum při vytváření úsudků o realitě není forma subjektivismu. (Are Traditionalists Guilty of “Private Judgment” …) Ve skutečnosti by nejhorším subjektivismem bylo to, co by vzniklo, kdybychom veškeré posuzování reality nechávali na církevních autoritách, jako by ony osobně pouhými akty své vůle byly rovnocenné či nadřazené ctnosti víry a užívání rozumu. Úsudek papeže či kteréhokoli biskupa je nepochybně třeba brát vážně, nelze však předpokládat, že je nutně správný, s výjimkou velmi přesných okolností (jako při výrocích papeže ex cathedra).
Jako cítíme hnijící rybu, aniž bychom si k tomu museli přizvat odborníka na vůně nebo otolaryngologa, vidíme, že Církev je ve stavu nouze, aniž bychom se ptali biskupské konference nebo vatikánského státního sekretariátu.
Jak jsem řekl výše, chtěl bych se vrátit k otázce, zda dnes pro zachování tradiční mše svaté potřebujeme FSSPX. V tomto bodě se omezím na prosté pozorování: na rozsáhlých územích Církve, zejména mimo USA, mají věřící jediný přístup k tradiční mši prostřednictvím Bratrstva. Stačí se podívat na adresář latinských mší na internetu, který obsahuje všechny, nikoli pouze takzvaně „povolené“ tradiční mše, a hned vidíme, jaká je v této věci situace. Protože souhlasím s Josephem Ratzingerem, který napsal „jsem přesvědčen, že krize v Církvi, kterou dnes prožíváme, je do značné míry důsledkem dezintegrace liturgie,“ je podle mě jediným a nejdůležitějším cílem zachování a šíření autentického římského ritu a jeho dostupnost pro věřící. Bratrstvo v současné době k tomuto cíli nesmírně přispívá a už jen z tohoto důvodu ho dnes potřebujeme, třebaže doufám a modlím se, aby nakonec, na základě kroků obou stran, došlo ke smíření Bratrstva a Vatikánu.
Poslední komentář. Píšete: „V latinské Církvi jmenování nebo potvrzování biskupů náleží římskému papeži.“ To platí přibližně posledních sto padesát let (v některých případech ani ne tak dlouho). Před prvním vatikánským koncilem bylo běžné, že byli biskupové jmenováni různými způsoby, na něž papež reagoval souhlasem a uznáním: volbou kapituly, jmenováním světskou mocí a podobně. Absolutní centralizace všech biskupských záležitostí v rukou papeže je v dějinách Církve velice nedávným jevem a pro jednotu a katolicitu Církve v žádném případě není nutná. Ve skutečnosti je to jeden z nejvýznamnějších sporných bodů pro sjednocení s křesťanským Východem. Ano, můžeme říci, že papež měl vždy nejvyšší autoritu sahající do všech diecézí, přinejmenším implicitně, to je však něco úplně jiného než tvrdit, že musí osobně vybrat každého biskupa.
Tak je tomu dnes, ale máme právo se domnívat, že to není ideální uspořádání, a přát si, aby se to jednoho dne změnilo. Nemohli by se do volby či alespoň do navrhování biskupů opět zapojit místní kapituly či dokonce vynikající laici, jak bylo normou po většinu dějin Církve? Na Západě či přinejmenším ve Spojených státech by to dnes téměř jistě vedlo k lepším výsledkům, než jaké tu máme od časů Pavla VI. Takové přání se netýká současného postavení FSSPX, ale měli bychom si dávat pozor, abychom se netvářili, že papežové jako centralizovaní absolutní monarchové, jimiž se stali, fungovali vždycky.
V Kristu Váš
Dr. Kwasniewski
P.S. Celou tuto věc jsem dále probíral v článku na OnePeterFive: Have There Been Worse Crises Than This One?
Překlad Lucie Cekotová