Vznik Československej cirkvi "katolíckej" Vtedy zločinná opovážlivosť a dnes? - ľudské právo... Ako neslávne môže skončiť jedno veľké "hurá", aneb jak jsme konečně vybojovali tu zapeklitou svobodu svědomí...
pred vyše 100 rokmi vznikla Československá "katolícka" cirkevmala po II sv. vojne milión členov, dnes v ČR 40 tis, v SR okolo 500
aj Karla Gotta medzi nimi, to sú dnes oni, už premenovaní
„Maj odvahu užívať vlastný rozum!“
Je lepšie pre spásu byť čestný schizmatik, alebo radšej ten
najpravovernejší farizejko s rachitídou otroka?
RKC tvorí hlavne ako č.1 latinská
+ 26 druhov východných katolíckych cirkví,
+ časť navrátených anglikánov je 28.
a oni vraj chcú prísť naspäť pod pápeža ako 29?
latinský rítus má povinný celibát kňazov,
ostatné rítusy aj dobrovolný až do vysviacky
kôli tomu plus ďalších, najskôr 9. potom iba 4.návrhov
úctivej delegácie a ich osobnej žiadosti priamo vo Vatikáne
/Velká očekávání však byla zklamána, a tak se dostavilo první velké rozčarování/
Benedikt XV. to krátko vypočul, ale odmietol ich/ str 13- 14/
okrem modlitby breviára v národnom jazyku
a paradoxne boli skoro všetky, až na dobrovolný celibát kňazov
/+ dnešné ich diakonky/ prijaté až po revolučnom II. Vat. koncile1965
Jednota katolíckeho duchovenstva
/důležité bylo, že likvidovala lhostejnost, která charakterizovala chování
tehdejších kněží, a aktivizovala je s cílem neopakovat staré chyby
a nenechat si novým státem vnutit to, co považovala za překonané/
združujúca mnohých nespokojných reformných kňazov, vyslala 21. júna 1919
so svojimi požiadavkami do Ríma za pápežom Benediktom XV.
štvorčlennú delegáciu vedenú Msgre. Marianom Blahom
bola prijatá iba na 35. minút, ale ich požiadavky nebolo vyhovené
Koncem roku 1918 už měla Jednota kolem 1300 členů a mezi nimi
byli i vysocí církevní hodnostáři, jako např. Hr.Kr. biskup J. Doubrava.
V červnu 1919 rozeslal výbor Jednoty tuto publikaci svým
členům v Čechách, aby o ní hlasovali. Hlasování se zúčastnilo 2091
kněží a s publikovanými požadavky jich souhlasilo 1788.
...23. januára 1919 napr. účasť 475 kňazov
v Smotanovej sieni Obecného domu v Prahe
50 z nich bolo tzv. Ohnisko, najradikálnejší duchovní schopní "via facti"
z 309 prítomných v 8. januára 1920 na Smíchově sa oddelilo
vraj zmanipulovaných iba 140 kat. kňazov od RkC / 66 hlasov proti/
a založili opovážlivo priodvážne novú denomináciu
K. Farský na schizma nenaléhal a počítal s možností
obou variant... navrhoval, aby nesla označení česká církev katolická
Slovenský kněz Albín Šťastný však navrhnul jméno církev československá
s odůvodněním, že nyní existuje československý stát a národ.
Tento návrh byl při hlasování schválen
či predtým niečo spoločne úctivo žiadali protievanjeliové? napr:
božskú liturgiu v národnom jazyku, vieru zosúladenú s dobou,
svojho národného metropolitu, slobodu svedomia, zdobrovoľnený celibát,
pohreby aj kremáciou, spoločný národný seminár, samostatnosť v riadení,
modernejšiu cirkev bez rozporu s dobou- aggiornamento, praktickejšiu vieru,
nepokrytecké vzťahy, zjednodušenú náuku i pastoráciu, volenie biskupov,
neprenasledovanie niekoho pre iný názor, účasť laikov na správe cirkvi ...
oslobodenie sa od vzťahov sociopatického Wichingovho ducha
a vernosť duchu sv. Cyrila a Metoda, Jana Husa a J.A.Komenského
nuž aj oni predbehli dobu a bez dovolenia svojich vo viere nedozretých "otcov"...
a to bola tisícšesto rokov jedna z nepísaných "neodpustiteľných kriminálností"...
Opäť sa len potvrdilo, čo zistili mnohokrát zo svojej praxe, že
"Římská církev je naopak nátlakovým zřízením stojícím na útlaku,
násilí, donucování a autoritářství..."
a oni chceli cirkev ľudskejšiu, opravdivejšiu a normálnejšiu, oddelenú od štátu
v Provolání národu československému, jimž byl v roce 1920
vyhlášen vznik nové církve, kde se praví, že:
„...stěžejní zásadou církve československé jest
svoboda svědomí a náboženského přesvědčení jednoho každého tak,
aby se nikomu nesmělo z jeho dobrého přesvědčení nic bráti, ani vnucovati.“
V dopisu Josefa Hofera, adresovaném Antonínu Procházkovi, se nakonec
trochu vyděšeně o manželství píše: „Až teprve druhého dne po schůzi Ohniska
se mi vše rozbřesklo – ten osudný telegram do Říma, v němž oznamujeme, že se
všichni, jak jsme tam byli, oženíme, pakliže do 14 dní nedá odpovědi.
Neukvapili jsme se? To hrozné slovo všichni.“
Manželství, navíc hromadná svatba několika kněží najednou, jako reakce
na nekomunikaci římskokatolické hierarchie, působí
v dnešní době úsměvně ... však plně to vyjadřuje zoufalost jejich situace
Karel Farský sa neoženil so ženou, ale s novou podobou cirkvi ,
a moderoval ich ako vedel, lebo videl na tých svojich kolegoch,
že nesú neznesiteľné bremená a rozmýšľal ako im, veriacim
aj kresťanstvu v ČSR napomôcť dôstojnejšie a úprimnejšie žiť
Farský např. na téma celibátu, na jehož příkladu ukazuje, že je lepší – upřímnější,
když kněz pojme dosavadní hospodyni – konkubínu za manželku zjevně a veřejně, než když
to drží ve skrytosti a tváří se, a církev spolu s ním, že stav takový není. Církev ale toto trestá
suspendováním
„Charakteristické rysy tradice Církve československé husitské: svrchovanou
autoritou církve i každého věřícího je Duch Kristův, ... Důrazem na svrchovanost
Ducha Kristova vyjadřujeme přesvědčení, že nejvyšší autoritou ve věcech nauky a
praxe církve i osobního života věřících představuje vzkříšený Pán Ježíš Kristus,
dosvědčený Písmem, v Duchu svatém přítomný a jednající ve své církvi. ...
Z důrazu na svrchovanost Ducha Kristova vyplývá též princip svobody
svědomí, ...“
Tento argumentační návrat do minulosti nebyl náhodný. Vůdci Jednoty totiž chtěli
ukázat, že reformní hnutí není ničím jiným, než součástí řetězce, jehož články tvoří
Sušilova škola, Náhlovského skupina reformních kněží z roku 1848 a Katolická moderna
90. let. Tvrdili, že ve všech těchto případech idea cyrilometodějství sehrála roli inspirátora
a všechny aktivity zmíněných kněžských sdružení směřovaly k naplňování „dědictví
otců“.
V programu Obnova totiž reformní hnutí přichází s projektem založení specifické
cyrilometodějské církve. Hovoří o vzniku národní autokefální
katolické církve v Československé republice, která by byla spojena s římskokatolickou
církví pouze prostřednictvím věrouky, ale jinak by fungovala z organizačního hlediska
zcela autonomně (unie s Římem). V jejím čele by stál patriarcha obdařený papežem
rozsáhlými pravomocemi, asi takovými, jakými kdysi disponoval sv. Metoděj.
cíle Jednoty kat.duch. , proč požadovala organizační samostatnost. Za nejdůležitější
označila možnost patriarchy národní církve jednat přímo s papežem, bez prostředníků
(tj. nunciů, příp. arcibiskupů vzdálených svým původem a smýšlením národu),
což prý pomůže překonat nedůvěru panující řadu století mezi českým národem a Římem.
Ta se nashromáždila proto, že Řím byl o náboženském smýšlení Čechů špatně informován, a proto
mu způsobil řadu křivd. Nová úprava vztahů bude tak první splátkou papeže na dluh, jenž
má Řím vůči Čechům. Češi požadují novou církev dále proto, že stávající model vnitřního
fungování římskokatolické církve jim nevyhovuje. Je údajně naplněn duchem Wichingovým,
zatímco oni chtějí, aby v ní vládl duch sv. Cyrila a Metoděje, duch demokracie zbavený
všeho absolutismu, s prováděním voleb církevních funkcionářů a s českým bohoslužebným jazykem.
Reformisté současně žádali provedení odluky církve od státu a úpravu
kněžského celibátu ve smyslu jeho dobrovolnosti. A konečně, za přednost svého modelu
označovali uplatnění prvků běžných ve východních církvích. Hlásili se k myšlence unionismu
a představovali si, že by se cyrilometodějská církev mohla stát mostem mezi východní
a západní církví a sjednotit pod velehradský (pražský) patriarchát všechny křesťany
slovanského původu; Češi jako nejvyspělejší (nejvzdělanější) slovanský národ k tomu prý mají
nejlepší předpoklady a také povinnost už s ohledem na odkaz soluňských bratří.
po osamostatnení / reálnej tzv. schizme/ boli po nich od neotcovských expredstavených,
ktorí predstierali, že ich požiadavky nechápu a že musia iba trestať tú "strašnú neposlušnosť",
nahádzané iba vojnové granáty exkomunikácie a storočné "kaťuše s jedovatými šípmi"?..
Karel odpovedal kultúrne a s noblesou, že mnohí frustrovaní kňazi aj mnohí sklamaní katolíci
aj on sa už dobrovolne a slobodne rozhodli pôsobiť v inom type kresťanskej denominácie ,
a nie sú už teda členmi pôvodnej RKC, čiže tá "exkomunikácia" vôbec ani nie je právoplatná...
Vtedy aj predtým taký čin bol považovaný za zločin horší než vražda
Po II. VK to bolo akoby šibnutím čarovného prútika, už zrazu ľudské právo...
na ktoré má nárok už aj katolík iného typu, než je ten rímsky prototyp
A po dlhých stáročiach podobných duchovných vojen a odluky
keď podriadení predbehli vo vývoji svojich nadriadených
až potom prišlo 27 x ku tzv. "ekumenickému návratu do lona cirkvi".?.
„Ostatně bylo by přímo s podivem, kdyby Ježíš byl nepojal mezi svoje
blahoslavenství i upřímnost a poctivost, bezelstnou přímost, otevřenost povahy,
která jest tak nezbytnou podmínkou obnovy mravní a náboženské. Neboť Bůh je
Pravda. A snaha o dobré soužití s Bohem čili náboženství musí z této Pravdy
vycházeti a touto Pravdou býti proniknuta. Kteraké by to bylo náboženství, kdyby
člověk jinak mluvil a dělal, a jinak smýšlel? ... Jestli kdy kdo, tedy jistě Kristus
kladl hlavní váhu ve svém díle náboženského obrození člověčenstva na upřímnost
a poctivost, na životní opravdovost. A to je právě ona blahoslavená čistota srdce,
která nevinnému dítěti prozařuje čistým okem, která z dětských nevinných úst
mluvívá s tou proslulou bezelstnou všetečností, jež bývá lidem vychovaným ke
společenské přetvářce tak nebezpečnou (enfant terrible!) a které Kristus učíval
právě na dětech, říkaje: ‚Nebudete-li jako tito maličtí, nedosáhnete království
nebeského.‘ Mat. 18, 3.“
Křesťanství od počátku mluví o ctnosti poslušnosti, vytrvalosti v utrpení atd.
Jakou konkrétní podobu tato poslušnost Bohu má? Je třeba hned z kraje kategoricky
odmítnout rovnici – poslušnost Bohu = poslušnost církvi.
„Náboženství moderního člověka spočívat musí na pravdě vědecké,“
Farský proti výtkám vyjednávajícího srbského pravoslavného biskupa Dositeje,
označil svobodu svědomí dokonce za jejich jediné dogma!
„Náboženskou a mravní krizi může překonat jen náboženství opravdové a vyšší."
Jeho neznámější výrok:
„Nebudou-li žádané reformy do jisté lhůty povoleny z Říma,
prohlašuji přímo a nejen za sebe, že si je provedeme via facti.“
Karel Farský, rodák ze Škodějova, byl původně katolickým duchovním, a působil také jako profesor na plzeňském gymnáziu. Ve 20. letech minulého století nicméně Plzeň opustil a nastoupil coby tajemník v církevním oddělení Ministerstva školství a národní osvěty.
Události, které následovaly, jistě není třeba podrobněji popisovat - bratr Farský stál u zrodu Církve československé, byl zvolen jejím západočeským biskupem a posléze také prvním patriarchou. Celý svůj život zasvětil rodící se nové církvi, jejíž začátky nebyly vůbec lehké. S vytrvalostí sobě vlastní se výrazně podílel na formování mladičké církve po stránce liturgické, věroučné, organizační i duchovní.
Trojího úřadu Kristova - učitelského, kněžského a pastýřského - se bratr Farský ujal s oddaností, odpovědností, opravdovostí a vírou, která by dodnes mohla našim duchovním sloužit jako celoživotní inspirace.
Postily Karla Farského, které několik let vycházely v církevním týdeníku Český zápas, odrážejí nejen jeho pojetí víry a křesťanského života, ale také humanismus, vztah k Písmu, znepokojení z tehdejšího stavu světa, naší země i vztahů uvnitř i vně církve, ale zároveň také nekonečnou naději a důvěru v Boží řízení.
Kromě toho se v promluvách Karla Farského silně odráží i jeho fascinace přírodou a vesmírem, hluboký respekt k obojímu a vědomí provázanosti víry, Písma, a Božích i přírodních zákonů.
Karla Farského dnes mnozí bohužel vnímají jen skrze obrazy a busty, umístěné ve sborech naší církve. Zkusme si při příležitosti jeho dnešní památky uvědomit, že bratr Farský byl především hluboce věřícím člověkem, a že tím skutečným odkazem, na který bychom se měli zaměřit, nejsou busty, plastiky nebo cedule s jeho jménem na ulicích, ale duchovní základy církve, které před více než sto lety pomohl položit.
Ostatně sám Karel Farský vždy zdůrazňoval, co musí být středem života víry a církve - živý Kristus a neustálá aktuálnost Kristova evangelia v soudobé společnosti a kultuře.
Co tedy je svoboda svědomí?
Stěžejní byla pro bratra Farského také modlitba, o níž často zdůrazňoval, že by měla být niterná, osobní, upřímná, opravdová:
"Ježíš obnovuje náboženský život živým slovem, kázáním. To je mu hlavní: probudit ducha v člověku, náboženské sebevědomí i osobní odpovědnost a činorodou vůli k dobrému porovnání vlastního 'já' se zákonem Božím ve svém nitru. Ne aby návštěvník chrámu, jda domů, odnášel si vědomí: teď jsem si to odbyl a mám až do příštího svátku nebo neděle pokoj - nýbrž aby odcházeje šel s pomyšlením, jak zaříditi si od nynějška svůj všední život, aby byl v harmonii s náboženskou hodinou právě zažitou. Neboť podle výroku Ježíšova nutno stále se modlit a neustávati, tj. právě všední život musí být samou modlitbou, harmonickým souladem s Vůlí věčnou. Tohoto ducha má si člověk načerpávati v chrámu, domu modlitby. V této činnosti mají církve spatřovati své bohatství."
(Český zápas, ročník 1921, číslo 37)
Dobrý Bože, děkujeme za tvého služebníka Karla Farského, za jeho dílo ve službě evangeliu. Pomoz nám, abychom tak jako on stále rostli ve víře, lásce a naději!
viac z jeho života
Velké vyznání víry Církve československé husitské
Věříme v Boha jednoho, Ducha věčného a Tvůrce všeho, Otce Ježíše
Krista i Otce našeho, jenž od věčnosti vládne královstvím duší našich.
Věříme v Ježíše Krista, Syna Božího, Světlo ze Světla, Život ze Života,
jenž od Otce přišel, životem svým zlo světa i smrti přemohl, aby nám
získal království Boží věčné.
Věříme v Ducha Božího, jenž od věčnosti do věčnosti vše oživuje,
v Ježíši Kristu se zjevil, skrze proroky a otce naše mluvil a v nás chce
přebývat.
Věříme v život věčný, Dobra, Pravdy a Krásy, tak jako jsme přesvědčeni o smrti zla i zlých.
Věříme, že Otec nebeský nás proto stvořil, abychom, Ducha Božího
v sobě majíce, šťastni byli, život Pravdy žili, pravdy Boží hájiti se nebáli
a života věčného tak jistě dosáhli.
Tak staň se
Rok 1920: Chceme vlastnú cirkev. Ako sa zrodila Cirkev československá
v roku 1921 sa k nej pri sčítaní ľudu prihlásilo vyše pol milióna ľudí...
Výsledky sčítania po vzniku ČSR r. 1921
svedčia o tom, že na území Československej republiky z celkového počtu 13 004 000
obyvateľov žilo 8 829 663 Čechoslovákov – z nich 2 993 859 bolo Slovákov. Popri nich žilo
v Československu spolu 3 218 005 Nemcov, z nich veľká časť v Čechách. Severné oblasti
Moravy a Sliezska obývalo 110 138 Poliakov. V južných častiach Slovenska žilo 716 823
Maďarov a na východe republiky 447 430 Rusínov a Ukrajincov. Pomerne silne bola
zastúpená aj skupina židovského obyvateľstva, ku ktorej sa hlásilo 190 856 obyvateľov.
Národnostná pestrosť si vyžadovala obozretné vedenie. Katolícke náboženstvo mohlo byť
šťastným spojivom medzi rozličnými národnými a národnostnými skupinami, nakoľko sa
k nemu hlásila prevážna časť obyvateľstva.
Čo sa týka religióznej štruktúry obyvateľstva
obraz nám ponúkajú nasledujúce údaje
Rímskokatolícke náboženstvo 70,90 %
Gréckokatolícke náboženstvo 6,46 %
Evanjel. ausburg. vyznania 12,77 %
Evanjel. reform. 4,80 %
Izraelské náboženstvo 4,53 %
Iné, neuvedené a bez vyznania 0, 54 %
kritické poznámky
voči tým, čo to riadne prehnali s vonkajšími reformami
a podcenili tie vnútorné
začali priodvážne, ale aj naivne
a potom to takto končí?
aj lesbo - sodomia je vraj už tá huráááláska???
to je ta skutečná svoboda svědomí???!!!
Ďalší to hókus - pókus pomaturitného cirkevníčenia?
dnes ve Vaší ccsh. cz i lesbický vztah u farářky
je prozrazením jednoho Vašeho nesvatého tajemství?
Stejně tak ale odmítáme i negativní nálepkování lidí, kteří nesouhlasí s žehnáním
stejnopohlavním párům.
Obřad by měl být vykonáván v návaznosti na registrované partnerství.
Čo Vám na tieto svojvoľné eskapády už s pirátskou vlajkou povie Pán Ježiš??